Přidat odpověď

Když jsem se to dozvěděla, nejdřív jsem šíleně brečela, nadávala, vztekala se (naštěstí u toho nebyl, projevila jsem se prostě jako klasická hysterická fúrie)

A když mě přešel tenhle první vztek (seděla jsem s kamarádkou od odpoledne přes noc až do rána, druhý den jsem nemohla do práce, vzala jsem si dovolenou), začala jsem spřádat plány, jak z toho co nejlépe vyjít a jak co nejlépe využít ten moment překvapení, kdy já už věděla a on už nevěděl, že já vím.

Jo a ještě jsem si v sobě rozhodla o co mi na 100% půjde, zda budu bojovat o vztah (ne nemělo to cenu, nedalo by se to opravit) nebo ne (to vyhrálo) a jak dál (majetek, dítě, bydlení, práce...........)

A hlavně jsem nedala exovi znát, jak moc mě to zničilo

Celé tohle období byl hnus, ale jsem dodnes ráda, že jsem si zachovala jakous takous důstojnost a neviděl mě jak brečím, křičím a šílím, co se mnou bude a před něj jsem předstoupila jako klidná vyrovnaná (díky bohu za neurol) což ho docela dostalo.

Jen jednou jsem se snížila k fyzickému útoku na něj a jednou na jeho milou vyvolenou. Ona dostala facáka, protože v tu chvíli neuctivě hovořila o mé rodině a on, protože už vlastně nevím proč.