Přidat odpověď

Uf... něco takového jsem podvědomně tušila, ale jak to Ruščák výstižně a explicitně popsal, jde mi z toho mráz po zádech...

Byla jsem v Norsku pár měsíců na studijním pobytu asi tři roky před tím, než se nám narodilo první dítě. A přiznám se, že ten volný přístup k rodině - jako že žena má tři děti, každé s jiným otcem, s tím posledním žije a vztahy s předchozími partnery má dobré a nekomplikované - jsem postřehla a i se mi líbil. Protože moji rodiče měli vztah komplikovaný a trvalo jim až téměř do mé dospělosti, než se k mé úlevě rozvedli, prostě jsem tím zachováváním "rodiny" za každou cenu velmi trpěla, dokonce jsem snila o tom, že přijde sociální pracovnice a odebere mě, že mimo mou rodinu v DD mi bude líp. Ale že je to druhý extrém, že se na pocity dítěte nebere ohled a o jeho zájmu rozhoduje stát, to vidím až teď. A celé to pozadí... Vždycky mě to táhlo na sever, seveřani jsou klidní, vyrovnaní, zatímco temperamentní, uřvaní jižani mě rozčilují. Ale teď vidím, že jsou až bezcitní, mrazí mě z toho...