Přidat odpověď

Simiki, neděs se toho, ale spousta lidí je zkrátka taková. Ale ono je v tom víc věcí. Někdo v sobě třeba něco dusí a vylejvá si to nepřímo tak, jak popisuješ. Sleduj je občas, jestli třeba občas nesvíraj rty k sobě a nevyrazej skrz ně občas takový to "ccc". Já takovejch vídám dost, házej kolem se hrozně odhodlaný pohledy, ale ty rty je usvědčujou z vnitřní nejistoty. Kdo ví, co by udělali, kdyby... Mohli by udělat to i to, nikdo předem neví.

Zprostředkovaně, na obrazovce, v novinách, všechno působí odtažitě, je mnohem snazší se vyjádřit jednoznačně, jednoduše, odsoudit, zalajkovat, tvrdit, co by kdo dělal a tak. Částečně se lidi můžou takhle chovat, i kdyby na to přišlo, ale ona ta rozhodnost většinou zmizí, jakmile dojde na věc - už jenom to, že přes obrazovku máš hrozně omezený smyslový vnímání hraje obrovskou roli.

Záleží taky na výchově, osobnostních sklonech apod. - ve skutečnosti málokdo dokáže mít radost z utrpení druhejch. Daleko spíš dokážou bejt lidi programově lhostejný, zavírat oči a uši, pokud jde o utrpení těch, který nepokládaj za "svoje". Ale pravdou je, že se spousta lidí dokáže vcelku bez problémů na tom podílet a k utrpení přispívat, způsobovat ho - většinou ale ne z nenávisti a tak, ale mnohem spíš ze strachu (bojej se o vlastní bezpečí) nebo proto, že to pokládaj za správný, prospěšný pro širší celek, pro vyšší hodnoty a podobně. Z čeho mít případně strach, je daleko spíš tohle - ne ubližování vedený negativníma emocema, ale vlastně těma pozitivníma, a samozřejmě je tu i to, na co jsi narazila, ta stádnost. Spousta lidí se připojí, aniž zvlášť uvažuje, aniž cítí nějaký zvláštní emoce. A jsou všude kolem nás - ale to neznamená, že jsou kolem nás jen takový.