Přidat odpověď

Jitule, ani nevíš, jak ti rozumím! Mám to přibližně stejné, s malými obměnami - mám syna a ten děda je můj otec. Neučí ho sprostě, to ne, ale ovlivňuje významně. Sráží mě jako rodičovskou autoritu i jako ženu, denně se zastaví, jako že nám něco koupil, že něco opraví nebo jen tak, že ho chce vidět. Kluk z toho samo na větvi - jé děda! Po víkendu u nich stráveném má děcko připitomělé kecy - ženská má stát u plotny a nekecat.. Je to hrůza, jak se chová k mamce. Je to autokrat, cholerik a šovinista. Panebože, je to můj otec! To mě ještě drží, ovládat se, ale už se snažím to osekávat. Moc to nejde, taky jsme v příliš úzkém kontaktu, naštěstí spolu nebydlíme.
Chápu tě, ale radu nemám. Jde jen jediné - utéct, omezit. Ty nemáš kam a jak. Píšu jen narychlo, pro podporu :)
Velmi mě těší, že se manžel z toho dostává, gratuluji a doufám, že to bude už jen lepší, aby mohl být tobě oporou. V tomhle musíte najít společnou řeč vy dva. Snad ti jiní poradí víc, já teď spěchám, tak mě mrzí, že nemůžu víc. Drž se.