Přidat odpověď

Přesně tak, jídlo je taky věc, která mě neuvěřitelně stresuje, přijdeme domů a musím mít buď uvařeno a připraveno nebo udělat jídlo rychleji než se stihne dcera nacpat sladkostma u dědy, který se naopak snaží, aby toho u něj co nejvíc snědla ještě před večeří (když ještě nechodila do školky, tak i před obědem). Oba i s tchýní argumentovali tím, že "měla hlad a když má dítě hlad, tak oni byli vždycky zvyklí dát mu najíst" (takže jsem si kolikrát vyslechla, jak nedám dítěti najíst) a že já zrovna nesu polévku na stůl a ONI TO VIDÍ, to je jim jedno, ona musela dostat nějaké jídlo hned, jinak by asi umřela hlady. Takže kolikrát honem honem vařím, abych se ohlédla přes rameno a viděla, jak do sebe dcera cpe něco "vyloženě zdravého" u dědy. Když je to občas, čert to vem, když je to několikrát denně, koho by to nevyčerpávalo? Tak jsem se rozhodla, že nebudu s nikým soutěžit ani spřádat složité plány jak to udělat, abych to stihla dřív než děda. S klidem dceři oznámím, že k dědovi půjde prostě až po jídle, smlouvání nepřichází v úvahu, vysvětlím jí proč a hotovo.