Přidat odpověď

Rišulko, mám syna s AS, a ten mi jednu dobu zcela vážně říkal, že tátu (jsme rozvedeni) má moc rád, ale mě moc ne, a plakal při představě, že by táta umřel, kdežto mně řekl, že by mu ani nevadilo, kdybych umřela. Poslední dobou se ale přijde přimazlit, když jsem smutná, tak nemotorně pohladí... Zkrátka tyhle věci se můžou měnit, i když nevím, do jaké míry je to možné u autisty (vím, že AS je něco trochu jiného). Ale v každém případě bych neházela flintu do žita - ono to opravdu může být spíš tak, že si svoje city neuvědomuje, i když tam jsou.