Přidat odpověď

rišulko,
autista nejsem, a v určitém věku jsem co se týče mámy měla pocity obdobné. V naší rodině se nenosily nějaké okaté projevy náklonnosti; povídání si o tom, co pro sebe znamenáme, by mi tehdy přišlo jako naprosto nepředstavitelné (asi jako z filmu), po skončení období raného dětství jsem si připadala tak trochu v citovém vakuu. Ne že by na tom maminka měla nějakou vinu nebo že by se vztahy bylo něco v nepořádku, spíš je to povahou... mne, nás obou... Projevovat city jsem se naučila až později, navíc několik let jsem byla dost ovlivněná rozvodem rodičů a otcovým nezájmem (naši se rozvedli když mi bylo 6, srovnala jsem se s tím až někdy kolem 12 let, a můj vztah k mámě to v tom období taky ovlivňovalo). A hodně věcí jsem tehdy nedovedla ocenit.
Nelámej nad ním hůl. To, že si "dovolil" tohle o Tobě říct, mj. znamená, že jsi pro něj životní jistota. K té jistotě se děti nechovají vždycky krásně, právě u ní si "troufnou" ukázat i své horší já, protože ví, že se jim dostane přijetí. A není to nutně špatně. Někdy to prostě potřebují.