Přidat odpověď

Zkusím popsat, nezvládnu víc než postřehy laika, nejsem terapeut.
Pracuje se s instrumenty - kreslenými materiály, na toto téma jsou dva:
1)rozpoznávání emocí - kde je foto emoce + 4 kreslené obrázky se situacemi
2)od empatie k činnosti - kde je kreslená úvodní situace + navazující pokračování.
Jde o to, navodit rozhovor, kde terapeut zjišťuje, jak klient emoci, situaci vnímá, pomáhá mu o tom přemýšlet, dává podněty. Vytvořit si závěr je ale na klientovi. U tohoto procesu může sedět rodič, zapojit se a posléze nechat instrument doznívat doma, rozebrat dál, zažít. Celé to směřuje k poznání, že vnímání je relativní a podstata je v tom, si navzájem sdělit, co cítíme a pochopit druhého. Systém práce nespočívá v tom, že terapeut vysvětluje emoci a situaci v nějaké obecné rovině, není to hra na dobře a špatně a není to klasický přenos hotových informací, klient musí k závěru sám dospět. Je veden k uvažování nahlas, otevírání komunikace. A právě toto dává šanci se vzájemně poznat jak pro terapeuta, tak pro přísedícího rodiče, tak pro klienta víceméně ten dopad je podobný na všechny zúčastněné. Cílem není naučit klienta vnímat jako druzí, ale pochopit, že druzí nevnímají stejně a výměna pocitů je užitečná. Co člověk, to úhel pohledu a právě toto nám mnohdy komplikuje život, přesto, že záleží jen na nás, jakým způsobem to uchopit - může nám to vadit, může nás to obohatit.

Celkově je to velmi nenásilná metoda, která umožňuje "vniknout druhému do hlavy", ale nikdy nezajde dál, než si ji člověk dobrovolně pustí. Tím, že neposuzuje a nehodnotí, vede k narůstání důvěry, sebedůvěry a otvírání obzorů.