Přidat odpověď

Hele, tím to není, že by nepřemýšeli, já mám takového muže. On prostě bere děti jako malé dospělé, vůbec ho nenapadne, že něco pro ně není. Prostě to jde zcela mimo něj. Já to koriguju ze všech sil, často se proto chytneme, on si to nenechá vysvětlit, myslí si, že to přeháním a zveličuju, případně mu to nechci dopřát a pak je zpruzenej, že jsou děti otrávený a brečí, bolí je nohy, je jim vedro nebo zima, mají hlad a nudí se. Já mu říkám, že nemá žádný soucit s dětma, on zase že přece nebudeme čekat deset let, než doroste i nejmenší. Střídání není většinou reálné, většinou jdeme někam a jinudy zpět (navíc nesnáší "stejnou cestu") a trčet někde několik hodin a čekat... to by atmosféru ještě více zahustilo. Takže koriguju a co už musíme, to zrychluju, zpříjemňuju dětem, dělám co můžu. Ale příště je to stejný, manžel si něco vysní a pak je boj to podětštit.