Přidat odpověď

Mně se moc pracovat nechce. Ale nebaví mě nic nedělat. Dokážu se realizovat třeba v dobrovolničení, to mě naplňovalo, bavilo, byla v tom záruka, že to dělám, protože chci, a ne proto, že musím, což u mě znamená vnitřně velký rozdíl a navenek je to někdy poznat na výkonu. U práce, kterou musím, mám tendenci se cukat, pokud je proti mému přesvědčení, což komplikuje to, že za to dostávám peníze, které potřebuju. U dobrovolnictví proti svému přesvědčení jít nemusím. Ale na to musí být člověk už trochu při penězích, no .

Jinak byly doby, kdy jsem zkoušela různé pozice, třeba brigádu v pekárně, aby to bylo v noci. Tam jim vadilo, že nemám praxi, jenže kde ji získat, když mě nechtějí ani na brigádu?

Nebo jsem zkoušela něco jako správcovou ubytovny. Tam jim zase vadilo, že bydlím 8 km daleko, i když jsem byla dopravně soběstačná.

Na pozice v Kauflandu apod. jsem byla překvalifikovaná.

Takže když už člověk opravdu chtěl a potřeboval, tak stejně nemohl . A ano, místa nabízena byla...