Přidat odpověď

Jsem doma 8 let postupně se 3 dětmi, s nejmladším stále na RD (a ještě rok a půl roku budu). Velkou náhodou se mi podařilo získá stálou brigádu. Nižší manažerská pozice v marketingu. Práci dělám z domova a cca 2x týdně jezdím zřizovat mimo domov...pokaždé tak na 2-3 hodiny. Práce je super, bohužel nijak závratně placená, spíš "musím" dělat dost věcí, které mi nikdo nezaplatí a zaberou dost času. Je to náročné starat se o 3 děti doma a zároveň cca 6 hodin denně pracovat. S manželem jsme se domluvili, že je to super příležitost po RD začít, udělat si třeba 2 letou slušnou praxi, nemuset řešit školou, která není, nemocné děti...
Jenže nastal problém. Kupodivu je vidět, že pracuji. Rozumnějte pracuji 7 dní v týdnu (cca 2 dny volněji), protože musím při práci řešit i nepracovní věci. Manželovi se nelíbí, že jdu třeba večer na počítač, nelíbí se mu že večer pracovně telefonuju, smskuju, e-mailuju...atd atd. On si snad myslel, že to neuvidí, nebo co. A já jsem z toho hotová! Jsem velmi vděčná, za tuhle příležitost. Snová pozice pro mnoho žen na RD či po ní, navíc mě tento typ práce baví.
Jenže po tak dlouhém pobytu doma, je to šok pro mě samotnou, natož pak bez podpory partnera, který vše navíc ztěžuje, když má stálé připomínky. Nejraději by přišel z práce domů, měl pohodu, jenže nemá, protože má si třeba záleží a jdu pracovat a jemu z7stane starost o děti a jěště musí poslouchat mé řeči o průšvihovém projektu, který zrovna řeším. Sama jsem po měsíci této práce vyčerpaná a místo pomoci se dočkám akorát kritiky. Jak podobou situaci zvládnout a nezbláznit se? Jak dlouho bude tomu mému, jinak skvělému chlapci trvat, něž se srovná? A to jsem měla zpočátku strach, jak to zvládnu já. Je to vyčerpávající.