Přidat odpověď

Jako malá jsem žila na vsi s cca 4000 obyvatel; potom jsem žila v Brně na bytě; potom dalších 10 let ve velkém městě s cca 100 000 obyvateli na bytě a nyní žiji na malém městě čítajícím cca něco mezi 4-5 tisíci obyvateli v RD - v řadové zástavbě, vzdáleném od velkoměsta něco mezi 9-11 km - tudíž srovnání nějaké vcelku mám... jen jsem tedy nezažila život v osadě nebo opravdu malé vesničce v samostatně stojícím RD s nějakou mega zahradou.
A za mě tedy jasně vítězí současný život. Máme svůj domeček, svou malou zahrádku, do města dojedeme pohodlně a bezpečně i na kole a určitě bezpečněji než přejet kolmo z jedné strany velkoměsta na druhou... v městečku, kde bydlíme máme vše, co k životu potřebujeme - nejednu kavárnu, x restaurací - nějakou tu kulturu... a na rozdíl od velkoměsta máme u domu pole, louku, les. Děti mají kousek od domu hřiště, celé dny lítají s koly někde na poli a louce. Jsou naprosto soběstačné - kam chtějí tam si zajdou či zajedou na kolech... Když prahneme po nějakém velkoměstském vyžití, tak vzhledem ke vzdálenosti od města je to nulový problém,- navíc paradoxně ve velkoměstě bych se bála nechat děti samotné doma večer, v noci a nebo přes den o prázdninách resp. nesměly by samy ven... tady to máme na 1*, protože strachy jdou stranou a děti si užívají dny bez rodičů... a my si bez nich užíváme návštěvy u kamarádů, kino...
Děti jsou na maloměstě také spokojené víc.
Vloni to tak nevypadalo, ale letos už se usadily i vztahy se sousedy a máme ten dojem, že jedni sousedé jsou nám vyloženě blízcí - paní nám když je potřeba dohlíží na dům a děti, tu a tam se sejdeme i s jejich dětmi na společné grilování - jejich vnoučata jsou spolu s našimi dětmi celé prázdniny jsou-li u nich. Je pravda, že z druhé strany máme hlasitější sousedy(víme o nich víc kvůli ořvávání dětí), což nám trošku vadí - což už oni ví, a tak se vesměs snaží "tlumit", ale naučili jsme se tak nějak žít vedle sebe a přijde mi, že začínají chápat slovo "tolerance" a zdá se, že soužití funguje