Přidat odpověď

Katko, ano, taky jsem vždycky toužila po psovi.
Nebrečela jsem, neloudila ani nežadonila, protože jsem věděla, že by mi to nebylo nic platné. Ale strašně jsem po něm toužila a byla jsem hrozně smutná. Hrávala jsem si, že psa mám, "vodila" jsem imaginárního psa na imaginárním vodítku, dávala mu jíst a pít.
Chtěla jsem ho víc, než brášku .

Pak se mě mojí nevlastní babi zželelo a dala mi malého černobílého pekinéze k vánocům...bohužel u nás vydržel týden. Tvrdili mi, že ho dali pryč, později, že se udusil kostičkou a že mi to nechtěli říct. Bylo to hrozné zklamání. To mi bylo asi 12.
Pak následovalo ještě jedno psí zklamání, také jsme měli psíka asi 14 dnů.

O dva roky později otčím našeho dalšího psa - malou kólii - přejel autem.

No a nakonec jsem si psa prosadila, to už jsme měli domek a kotec...ale bylo to s tím, že jsem se musela starat úplně sama. I boudu jsem mu vyrobila . Bylo mi asi 15. Zajišťovala jsem pro něj vše včetně krmení za svoje, maso jsem nosila z jatek v igelitce a smrděla s ním v tramvaji. Byl to NO, takže jsem byla pořád na cvičáku. Byl to tenkrát můj život.

Chtěla jsem říct, že touha po psu mě prováděla celé dětství a nechápu rodiče, proč mi aspoň malého pejska nedopřáli, byla jsem hodná, zodpovědná a starostlivá, jinak naprosto nenáročná.
Žádné jiné zvíře, které se mi snažili podstrčit místo psa, jsem nechtěla.
Jen psa.

Jsou malinká plemena, která nejsou obtížná, náročná na nic a nelínají. Patnáctiletý syn si pořád "hraje" s naším bílým "smetákem", spí spolu, když někde je, těší se na něj domů, opečovává ho.
Rotwailera bych teda dítěti nedala .

Myslím, že ta práce kolem pejska za ten splněný sen a naplnění stojí...