Přidat odpověď

Jsem možná na dnešní měřítka krkavčí matka. Mě chodily děti ze školy samy už jako prvňáci.
Ovlivnila mě myslím, v raném dětství nejstaršího taková "alternativní" literatura, bohužel už si toho autora nepamatuju, ale byl to nějaký německý psycholog, je to taková ta metoda "věřím, že tam nespadneš". Nejspíš to zní uchu současného rodiče bláznivě, mě to funguje už na čtvrtém. Natahuje se do žabího rybníčku, ale nespadne tam, ví, že je to na něm.
TeĎ jsem s ním seděla na zahrádce v pizzerii, vedle nás lidé s _tipuji- odkladovým předškolákem, maminka zabraná do hovoru s pánem a on pozoroval kola zaparkovaná před zahrádkou, pak si je šel prohlédnout. V tu chvíli matka vylítla v nefalšované panice a s rámusem ho docloumala zpět, že nesmí nikam chodit sám, že je tam silnice...no je, je tam zóna s minimálním provozem.
Před pár lety, to jsem tu ale už psala, jsem způsobila šok jiné mamince, když se dozvěděla, že dvanáctiletá dcera je v sama na tři neděle v Británii a bydlí tam u cizích lidí.
Jiné paní se zase nezdá, že malá dcera je na výletě s dvacetiletým bráchou, že se prý nebojím. No bojím, ale ne tohohle.
Školní agendu gymnazistů v podstatě nekontroluju, sem tam známky, jdu na rodičák, protože to je jejich byznys, jak se chtějí - budou učit. Kupodivu se oba učí sami od sebe celkem dost.
Peníze jim dám s tím že, očekávám solidní jednání a fakt, prosím neber to jako chlubení, nepamatuju defraudaci. Jen sem tam ztráty šrajtoflí apod.

Taky jsem to sem už psala, ale před nějakou dobou byl v tv moc hezký rozhovor s Rafaelem Kubelíkem už ve vysokém stáří, ptali se ho tam, co je podle něj nejdůležitější pro zdravý vývoj dítěte a on řekl, že samozřejmě láska a potom to, že "Musí žít v prostředí, ve kterém může dýchat." To že je podle něj nejdůležitější. Pro mě je to úplné memento.