Přidat odpověď

Tante,

no u mě (a Levandulky nejspíš taky) hraje roli fakt dojíždění do jiného města. U nás je to 30 km, hodina jízdy s přestupem....prostě bych ráda, abych tušila, v kterém z měst na cestě se momentálně mé dítě pohybuje. V rámci Prahy si s tímhle tu hlavu taky lámu méně, i když ze začátku jsem taky musela trochu zatnout zuby, protože opět to bylo 30 km z místa bydliště a několik přestupů, ale pořád je to buď ta Praha nebo naše pidiměsto, přičemž v Praze dost dobrých duší na to, že kdyby se něco popsulo, tak se má dítěte kdo ujmout.

Jinak naše děti byly schopné, ale neochotné, chodit ty 2 km do školy včetně mnoha překročení silnic bez přechodů (natož semaforů) a včetně železničního přejezdu taky zvládnout už v první třídě, však mi takhle domů holka došla, když ji neprozřetelně vychovatelka z družiny pustila v domnění, že na ni čekají ségry. Ale na druhou stranu sama řídím a jsou tu místa, kde i když jedu krokem, tak trnu, kdo mi pod to auto vběhne...a že tu auta zrovna krokem nejezdí ...sousedce takhle dítě přejeli . Jak děti rostou, tak mě některá místa trápí míň, protože už jsou na té silnici vidět, ale zase se přidávají jiné strachy.

No a nemám zrovna zodpovědné vzorňase, takže v rámci své liberálnosti mám prostě meze, které se rozšiřují jen hodně zvolna.