Přidat odpověď

Setkala jsem se s názorem odborníka (bohužel už si nevybavuji jméno ani přesnou funkci, snad psycholog), který tvrdil, že pokud člověk v dětském věku, nebo nejpozději v dospívání, nenajde vztah ke sportu, tak pak už nikdy sportovat nebude.
Co si o tom myslíte? Případně máte v okolí někoho, kdo toto svým životem popírá?

Já sama jsem ta výjimka (možná potvrzující pravidlo ) - do středního věku (dost přes 30 let) jsem se sportu vyhýbala, nebavil mě, tvrdila jsem, že "mně se žádné endorfiny nevylučují, já se leda zpotím" a aktivní pohyb jsem zařazovala jen z donucení, pokud jsem potřebovala zhubnout
No, pár let po druhém dítěti jsem kvůli otimalizaci váhy a kodice začala jezdit na kole, zprvu jen kvůli tomu, ale pak mě to začalo dost bavit. Půl roku na to jsem přidala běh a za další půlrok plavání. Teď jsem v stavu závislosti na pohybu, hýbu se denně, když nemůžu 2 dny po sobě, tak mám absťák. Třikrát týdně chodím na tréninky, závodím (vcelku i úspěšně) a sportem žiju Občas si při pohledu na sebe říkám, kde se to sakryš ve mně vzalo a taky proč jsem něco takového nedělala už dřív...?
Co vy? Je tu někdo stejnej "sportovní magor na starý kolena" ?