Přidat odpověď
Já to tak mám. Od malička jsem sportovala : od pěti závodní plavání - skončila sem kvůli častým problémům s ušima. Hned od páté závodně atletika, zároveň orienťáky, kros, házená. To vše závodně, navíc k tomu v zimě lyže, běžky, v létě kolo. Po úraze ve dvaceti, kdy sem půl roku strávila v nemocnici, skoro nic... NO ale jen krátce.. ;-). V jednadvaceti sem si koupila prvního horáka... o dva roky později se vrátila k běhu, lyže a běžky přišly na řadu ještě dřív.
Ale totálně jsem sportu propadla až po dětech, když odrostli a osamostatnili se. Najednou mám doma in-line, hokejové brusle (nikdy sem nebruslila), nového horáka, troje běžecký boty, běžky a sjezdovky.. a nic neleží jen tak. Vše hojně využívám.
Ale totéž vybavení mají naši kluci. Všechny tyhle sporty, snad krom běhu v térénu, dělají dost slušně se mnou.
Zastávám názor, že co se nenaučí teď, nenaučí se. Doba je jiná, a bude jiná. Pokud nepřičichnou ke sportu teď, nepoznají, že je to lepší než PC... jsou na mnoho let ztraceni coby pohybový negramoti.. Moje okolí mi to bohužel potvrzuje :-(
Předchozí