Přidat odpověď

Ještě před pár lety bych možnost SC na přání striktně odmítla s tím, že kdyby Bůh chtěl, abychom takhle rodily pokaždé, měly bychom na břiše zip. Zastávala jsem názor, že SC jen z lékařské indikace a jen jako život a zdraví zachraňující zákrok.
Dneska, po třech vlastních porodech, jsem nějak smířlivější. SC na přání asi ano, s plnou informovaností o všech rizicích a s doplatkem. Začínám chápat ženy, které mají hrozivou zkušenost z prvního porodu nebo které mají těžké porody v rodině.
Pro mě jsou vaginální porody výzva, obrovský fyzický i duševní výkon, přerod, svého druhu zasvěcení a vstup mezi "zasloužilé". Pro někoho je challenge výstup na osmitisícovku, pro mě vaginální porod bez epidurálu.
Zažila jsem při všech porodech téměř nepřetržité křížové bolesti, kdy jsem řvala jak tygr, ale vytrvale odmítala léky proti bolesti, protože jsem se nechtěla, aby se děti narodily něčím chemickým ovlivněné a protože jsem věděla, že bych si zpětně nadávala, že jsem to "nezvládla" (u druhých je mi to jedno, sobě bych to neodpustila). Odměna v podobě poporodní hormonální jízdy byla ve všech třech případech fantastická a neměnila bych.