Přidat odpověď

Jo, to nepomáhá - on to odloží jinam než to patří a pak jsou diskuze - hele, neviděla jsi ten šroubovák, co byl na stole? Jo, ten, co jsem ti dala s těma krámama, aby sis to uklidit, že už toho mám dost? On - no jo, vidíš a nevíš kam jsem to dal? To už řvu - no to fakt nevím.
Právě že u něj nefunguje nic, vůbec nic. A pak se hádáme kvůli blbostem - můžeš mi sem přivrtat X? Jo, můžu. Odejde si k tomu vzít věci. Hodinu je pryč, někdy řeším jiný věci, tak to nechám být a nedojde mi to. Pak - už je moc pozdě, udělám to zítra. Tak jo. Zítra to není - proč jsi to neudělal? To už je mi jasný, že buď na to zapomněl a nebo nemohl to něco zase najít. Tak říkám - takže jsi zapomněl nebo zas nemůžeš najít to něco. Řekne zapomněl - já teda nevím, co je pravda a beru, že zapomněl. Po týdnu se zhádáme, protože už řvu - a no taky - no ježiši, tak to nemůžu najít. A já - a do do háje nemůžeš říct? On - ne, protože bychom se hádali.
Nechápu jeho řešení - hádáme se i tak.