Přidat odpověď

Když už to vyběhne tak, že třeba (ač nechtěně) neopatrně hodím sklenku do dřezu a ona se rozbije..... vím, že je to už moc. Chodím na hřbitov. Ráda. Je tam klid. SEdím na lavičce a klidně hodinu pozoruju "ten klid". Nejsem žádnej hřbitovní úchyl, ale ráda chodím a hladím náhrobky, stavím větrem povalené svíčky a vázy. Mě to prostě uklidňuje. Je to pro mne levná a účinná relaxace. Jednou za dva tři roky je nutno se ožrat do němoty, aby člověka chvíli bolela hlava a ne duše.
Mám teď ale kolem sebe smrti a trápení víc, než by mi bylo milé (blbé přirovnání) a tak když nepomůže hřbitov jdu do lesa.
Nemusím dávat kilometrové procházky. Prostě si sednu na pařez do mechu a je mi fajn, někdy i brečím. Vidím, že aspoň někde příroda funguje.
Je to ulevující.
Člověk musí mít něco, kde se "vypustí", protože třeba já bych jinak měla z bytu kůlničku na dříví a nonstop v lihu bejt taky nemůžu.