Přidat odpověď

Dcera má problémy se vztahy od školky. Je od mala zaměřená na dospělé, nebo aspoň starší děti. I když neuměla číst, prohlížela si, malovala, vymýšlela a stavěla domečky a podobně - děti jí to bouraly, smály se jí, ve školce jsme to řešili, učitelky se snažily, byla tam specielně jedna holčička typu andílek, která dceru mučila - štípala, posmívala se, naváděla proti ní ostatní. Přestalo to, když jsem dceři poradila oplácení, holka štípla, dcera oplatila a byl pokoj. Od té doby ale dcera používá násilí jako nejrychlejší způsob řešení...
Fyzicky je zaměřená silově, na kole vydupe kopce jako nic, předjíždí větší kluky - ale na klasické dětské hry typu honěná nemá, není rychlá, obratná, takže nikdy nikoho nechytí, děti jí utečou - důvod frustrace navíc.
Sociálně také nic moc, buď je trubka, co si nechá všechno líbit, všechno rozdá, poradí - v první třídě vedle ní učitelka dávala žáky, co potřebovali nějakou pomoc (nejdřív postupně dvě vietnamky kvůli češtině, potom kluka, co se nechytal v matice) nebo naopak řeší problémy agresí.
V první třídě to bylo super, od začátku kamarádila s holčičkou - budoucí hlavní inkou, hrály si s figurkama koní - ale jak se naučila číst, kamarádství opadalo, bavila se víc se sobě podobnými. Ve druhé třídě už s inkami sama od sebe nepekla, i když ony ji ještě zvaly na narozky, ale ustávalo to, měla jiné zájmy - a nevadilo jí to. Teď je ve 4 a mám pocit, že jak "dospívá" a nastupuje potřeba být obdivovaná v partě, aby jí brali kluci a chtěly za kámošku holky... tak jí ta partička knihomolů není dost dobrá, což mě mrzí. Já chápu, že nejsou "v kolektivu chtění", navíc kluk - který dceru miluje a je neskutečně chytrý - pochází z velice chytré, ale chudé rodiny, mámu má postiženou fyzicky, sám má také nějaké problémy (vizuelně harry potter pod schody - potrhané hardy, lepenkou slepené bačkory, navíc brýle s okluzorem) - dcera se v tom potácí. Chtěla by si číst a bavit se s "chytrými", ale chtěla by, aby o ní stáli ostatní kluci rošťáci a inky. Aby jí zase zvaly na oslavy, ven, domů...
Poukazuju na to, že jsou to holky, co za celé prázdniny nepřečetly jedinou knížku, zatímco dcera asi 40 (a to měla vyhrazenou dobu, kdy si smí číst, nedělala by jinak nic jiného), že nemají žádné společné zájmy, nemají o čem mluvit, dceru nezajímají jejich záležitosti, je nezajímá to co dceru - a že její skuteční kamarádi jsou prima, chodí k nám, hrajou si doma i venku - ona to ví, ale stejně to v ní hlodá, hlavně že dřív jí zvaly, teď už ne.
Na gympl se budeme snažit, aby šla, i máme v plánu nějakou přípravu, aby se seznámila se stylem zadání u zkoušek - ale je to silný ročník, bude to také o štěstí. Ona si je sebou velmi jistá, takže jí naštěstí netrápí tréma - tak snad to klapne.