Přidat odpověď

hezke cteni z zidovskeho Shoa foundation o stvacich typu Peliska z doby nedavno minule, taky pro nekoho, kdo byl v minule debate prekvapeny, ze antisemitismus nezmizel zazracne koncem 2.svet.valky...


V posledních týdnech českou společnost rozdělily názory na vlnu uprchlíků mířících i přes naše území do Německa. Archiv vizuální historie USC Shoah Foundation nabízí možnost reflexe současného dění pomocí vzpomínek na historické události podobného rázu. Není to totiž poprvé, co se s uprchlíky setkáváme. Například v letech 1946–1947 přes naše území přešlo až 200 000 židovských běženců, kteří prchali z Polska před nenávistí, násilím a pogromy.

Většina polských Židů se rozhodla odejít ze země po krvavém protižidovském pogromu, který se odehrál 4. července 1946 v polském městě Kielce a vyžádal si 42 obětí. Chtěli se dostat do táborů pro bezdomovce v západních okupačních zónách Německa a Rakouska, odkud doufali pokračovat do USA, Kanady či Palestiny. Šlo převážně o repatrianty z gulagů a nuceného pracovního nasazení, kteří na počátku druhé světové války žili na polském území okupovaném Sovětským svazem. Počátkem jejich cesty za nadějí nového života byla československá hranice.

Naše úřady tento příliv osob ilegálně překračujících hranici naprosto nezvládaly, až 27. července 1946 československá vláda přijala usnesení o pomoci běžencům prchajícím před situací v Polsku. Navzdory právě skončené genocidě všech osob označených rasistickými zákony za Židy u československých úředníků přetrvával efekt protižidovské propagandy: uprchlíci byli považování za šiřitele nebezpečných nemocí, šmelináře a teroristy. A tak nedílnou součástí vládního usnesení byl požadavek na „nutná bezpečnostní opatření“, zejména „z hlediska bezpečnosti republiky proti nežádoucím živlům“. Návrh na zřízení tranzitního tábora pro uprchlíky v příhraniční oblasti u Ostravy byl odmítán s tím, že „provádění dvouletého plánu vyžaduje, aby na Ostravsku byl klid, aby dělnictvo nebylo zneklidňováno možností rozšíření nemocí“. Padaly návrhy na umístění prchajících Židů do internačních táborů pro Němce, „které jsou isolovány od zastavěné části obce a kde v případě vypuknutí nemocí lze zaříditi dokonalou izolaci.” I samotné motivy útěku, nejčastěji strach o život, se českým úřadům jevily jako nedůvěryhodné: „Kdo má ručiti za to, není-li to jen záminka, aby se zde v ČSR roztrousili a byli dále na obtíž,“ psali vystrašení úředníci nadřízeným.

Československá vláda přikázala ministru vnitra zajistit, „že všichni tito uprchlíci budou po dobu svého přechodného pobytu v ČSR soustředěni ve vyhrazených střediscích tak, aby se nemohli rozprchnouti mezi obyvatelstvo a pokusiti se o trvalé usídlení zde“. Strach, že se uprchlíci budou snažit nalézt u nás nový domov, stál i za požadavkem, aby došlo k regulaci přílivu uprchlíků tak, „aby jich přišlo jen tolik, kolik jich lze téhož dne odsunouti“ - do táborů pro bezdomovce v britské a americké okupační zóně. Náklady na povinnou ostrahu vlaků převážejících uprchlíky přes naše území hradily židovské humanitární organizace.

Židovství uprchlíků z Polska vzbuzovalo i další variantu strachu z jinakosti. Mezi uprchlíky se šířil sionismus, představa, že Židé mají nárok na svůj vlastní stát v Palestině. Zachovaný úřední dokument hovoří o tom, že v uprchlických táborech v Náchodě a Broumově „bylo pozorováno“ že mladí uprchlíci cvičí po vojenském způsobu, „mají stejnokroje ... a dokonce jakousi vlajku v ubytovně, a židovský plakát bez současného českého originálu,“ ba že dokonce uprchlíci „měli polovysoké kožené boty na způsob bývalých německých organizací strany NSDAP.“ Židovská mládež hovořící hebrejsky či jidiš byla automaticky považována za nacionalistické teroristy připravující bombové útoky. Jako u jiných předsudků, i zde byl strach ze židovských uprchlíků o to větší, čím menší přímou osobní zkušenost s židovstvím úředníci měli. Dnešní strach z muslimů a syrských uprchlíků není ničím jiným než další verzí tehdejších děsů.

Věřím, že prvořadým úkolem vzdělávacích aktivit je odstranění všech podobných stereotypních nálepek. Mluvíme o lidských bytostech, nikoliv o abstraktních skupinách. Náš strach z neznámého či osobní zkušenost s jednotlivci bychom neměli vztahovat na masu lidí, kteří toho ve skutečnosti nemají mnoho společného. Každý člověk je jedinečný, a tak by měl být i hodnocen. Není žádný důvod nenávidět – či milovat – všechny. Všechny židy, muslimy, či uprchlíky.

Archiv vizuální historie USC Shoah Foundation nabízí nepřeberné množství osobních příběhů uprchlíků, migrantů, emigrantů a imigrantů. Naslouchání hlasům uprchlíků minulosti, popisujících ilegální přechody hranic a nečekanou pomoc od soucitných lidí, může pomoci s pochopením prožitku uprchlíků dneška. Odpor společnosti k přijímání uprchlíků vždy vychází z podobného mechanismu jako genocidy: osoby, o kterých nic nevíme, automaticky považujeme za nevítané cizáky, kteří už jen svým bytím ohrožují jak nás, tak vše, co je nám drahé.

- See more at: http://sfi.usc.edu/exhibits/200-000-uprchl%C3%ADk%C5%AF-ve-vlac%C3%ADch#sthash.RTg7Jtd4.dpuf