Přidat odpověď

Choroba zvaná multikulturalismus

Společnost funguje, když v ní panuje určitá míra sourodosti. Jedná se o soubor zvyků a postojů, které zaručují čitelnost a předpověditelnost chování ostatních. Pouze na tomto základě je možná důvěra, porozumění a spolupráce. Všechno, co do tohoto souboru zvyků a postojů nepasuje, ztěžuje, zpomaluje nebo dokonce znemožňuje fungování společnosti.

Nejde přitom o abstraktní hodnoty, jako je spravedlnost, právo, tolerance nebo humanismus. Jedná se o způsoby chování a názory týkající se odívání, stravy, toho, jaký máme postoj k práci a penězům, jak spolu jednáme, jak trávíme volný čas, co si myslíme o vztazích mezi mužem a ženou apod.

Migranti ze třetího světa budou tato pravidla chování většinové západní společnosti vždy tím více rozmělňovat, čím více se od ní odlišují a v čím větším počtu přicházejí. Ano, mohou je také obohacovat, ale pouze za předpokladu, že se v zásadních věcech přizpůsobí hostitelské zemi. Mám sice velmi rád tureckou baklavu, ale opravdu ne tolik, že bych byl kvůli ní ochoten žít pod zákonem šarí’a.

Situace v zemích, jejichž vlády byly před několika roky dočasně postiženy duševní poruchou zvanou multikulturalismus ukazuje, k čemu vede bezmezná tolerance vůči odlišným kulturám. Britský premiér Cameron nedávno hovořil o „tragickém faktu, že se ve Spojeném království rodí a vyrůstají lidé, kteří se neztotožňují s Británií a ke svým spoluobčanům necítí žádné, (nebo jen velmi malé) pouto“. Byli to však jeho předchůdci, kteří bez ohledu na stranickou příslušnost dopustili vznik a posílení „paralelní společnosti“ s vlastním hodnotovým systémem.

Přesto se zdá, že si v Evropě i mnozí docela inteligentní lidé myslí, že stačí, aby migranti přivoněli k demokracii, a v tu ránu zapomenou na svoje staleté (zlo)zvyky či náboženství, které jim a jejich okolí diktuje způsob života. Je přece zřejmé, že drtivá většina těch migrantů, kteří dnes míří do Evropy, chce získat pouze náš životní standard a ponechat si svoje zvyky. Běženci své domovy opouštějí často s prázdnýma rukama, ale svoje pravidla chování mají v hlavě; to je zavazadlo, jež nikdy neztratí.