Přidat odpověď

Lízo,

no jo, jenže teď to zažívám i z té druhé strany a tak se na to dívám zase trochu jinak .

Nejvíc je to asi o tom, že mi došlo, jak tenká je ta hranice mezi tím, co je pravda, co pomluva a co zkreslená informace.

Jinak co se týče setrvávání na místní škole, vždy jsem tu psala, že první stupeň a prvostupňové učitelky jsou tu v pohodě, nebyl důvod se něčím znepokojovat, protože o druhém stupni zde jsme neuvažovali nikdy. No a když pak dostaly ty z druhého stupně, tak třeba ta nejstarší měla celkem štěstí, a i když já si s učitelkou moc nesedla, holka spokojená byla. Problém nastal u dvojčat a tam chvíli trvalo, než se problém projevil, a pak už bylo jednodušší přežít do přijímaček, než řešit na pár měsíců přestup . U nejmladší se problémy projevily až v druhém pololetí a po třídních schůzkách v dubnu už jsem s ní byla na odchodu, jen nebylo jasno kam. Takže myslím, že dost rychlé řešení.
Jo, nebyla jsem loajální, ale právě vždy až ve chvíli, kdy už dítě odcházelo, tedy už jsem se necítila být součástí.
Jinak do té doby jsem vždy bojovala za změny tou vnitřní cestou, nejprve přes SRPDŠ, pak přes školskou radu, a teprve když selhaly všechny pro mě dosažitelné cesty, šla jsem do toho tím odchodem . Což myslím, že tomu, co píšu, neodporuje.

Většina rodičů ale právě vynechá ty možnosti školu ovlivnit zevnitř. Když se volí třídní důvěrník, všichni klopí hlavy a dělají, že tam nejsou. Do školské rady se hlásí pořád dokola ti samí. Ono je prostě snazší o tom mluvit, než s tím něco dělat . A stejně tak je jednodušší bojovat jen za své dítě, než se pokoušet o změnu systému. Já v tomto směru dělala, co se dalo. A teprve potom hjsem přestala být loajální.