Přidat odpověď

Přemýšlela jsem nad tvým příspěvkem cestou do práce a tak mi tak běžely hlavou různý věci.
Jednak - v jedenácti letech synka je nejvyšší čas vyhnat si hlavy myšlenky na to, že děti můžou být rodičům za něco vděčné. Na příštích pár let na to zapomeň. Ono je lepší pro vlastní stabilitu na to zapomenout úplně.
Jednak - z nějakýho důvodu to máš postavený tak, že když dítěti ve všem nevyhovíš, bude si myslet, že ho nemáš ráda. Bylo by dobrý zkusit přijít na to, kdes to vzala, protože samo o sobě to je totální nesmysl - ale pravděpodobně tě na to přivedlo něco, co jsi jako dítě prožívala ty sama nebo čeho jsi byla blízkým svědkem.
A tvůj syn to dobře ví - za ty roky už si toho stačil (pravděpodobně na podvědomý úrovni) všimnout. Takže když chce zatnout drápy, řekne ti, že když ho nemáš ráda, tak může jít do děcáku. Je šikovnej, umí se dobře trefit.
Ale přelož si to jen jako výraz maximálního vzteku, kdy ti to chce opravdu osolit.
Co by se stalo, kdybys na to jen tak nevzrušeně odtušila "to víš, to by se ti hodilo" a dál trvala na svém požadavku, proti kterému on se momentálně bouří?

Je mu jedenáct, puberta na obzoru, je třeba se obrnit proti různým absurdním výbuchům, obviněním i citovému vydírání. Rozlišit podstatné a nepodstatné věci, na podstatných trvat, z nepodstatných nedělat velkou vědu. A pokud snad probíhalo něco na způsob rozmazlování, trochu bych ubrala. Mantinely jsou potřeba.