on by si to člověk neměl ideálně brát osobně ani od dospělého. ve vzteku se řeknou všelijaký věci, jde o to uvědomit si, že je to emoce druhého člověka a vypovídá o jeho akutním stavu, ne o mně. obvykle to dojde i tomu dítěti, když se z toho neudělá drama, posléze. jedna z mých pubertálních hlášek směrem k mamince třeba: tak mi klidně vraž, stejně ti to dělá dobře...
a mám v tomto ráda naomi aldortovou -
dítě: nenávidím tě!
rodič: jsem rád, že mi říkáš, co právě cítíš, protože vidím, že mi důvěřuješ.