Přidat odpověď

Já nebyla moc bitá - třeba pár facek, pár na zadek, rukou, vařečkou - ale žádný brutální bití to nebylo. A jednou mě táta zbil, prostě mě přehnul přes koleno a nařezal mi /ne na holou, aby si někdo nemyslel/. A byl to nespravedlivý trest. A já si pamatuju, že jsem u toho řvala, ale nejdřív nespravedlností, pak už vzteky. A když mě pustil, tak jsem v jeho očích taky viděla něco uspokojivýho - ale u mámy taky. Nevím doteď, z čeho pramenil ten výraz, ale to mě doslova rozzuřilo /snad i ten výraz mámy/ a měla jsem pocit, že jestli budu mlčet, bude se to opakovat - ten jejich výraz mi to říkal. A já se rozhodla, že už nikdy.
Tak jsem to řekla - a ani na ten výraz nezapomenu - výraz překvapení a šoku. co si to dovoluješ, já si tě můžu mlátit kdykoli. to říkal, ale nedotknul se mě a já v jejich očích viděla bezmoc. Jen tehdy jsem řekla - jestli se mě dotkneš, budeš mě muset zabít,protože já se už mlátit nenechám, to mi věř. Od tý doby nikdy - jen jsem se podívala a byl klid.
Ale v každý ten vyhrocený okamžik jsem byla ochotná se bránit a bít.