Přidat odpověď

Blog nečtu, ale nad "kultem" dětí jsem přemýšlela v souvislosti se svým vlastním dětstvím, které rozhodně bylo v režii dospělých a podle nich. Podle rodičů jsem jedla, chodila spát, řídila svoje denní aktivity, nic se mi NIKDY nepřizpůsobovalo. Nevím, jestli to bylo tím, ale vyrostla jsem s pocitem silné frustrace, že mě vlastně nikdo nemá rád. Jako dospělá vím, že to byla blbost a máma mě ráda měla a má (ale starali se o mě oba, měli o mě strach), ale prostě lásku neprojevovali tak, abych já ji svýma dětskýma očima chápala. Nedali mi nikdy najevo respekt k mým přáním a pocitům, nevnímali je, žádné aktivity jen pro mou radost.

Respektuju přání a potřeby dětí, neplním všechny, stejně jako většina matek v mém okolí. Humbuk s kultem dětí beru jako výkřiky sobeckých a sebestředných lidí, co měli špatnou zkušenost s nevhodně se chovajícím dítětem na veřejnosti. A kvůli tomu nahrnou všechny do jednoho pytle. Právo na restauraci bez dětí je fakt směšné.