Přidat odpověď

Zzeno, disciplinu a motivace prece nejde oddelit. Diky motivaci je dite schopne prekonavat prekazky, vyvinout nejake usili, vytrvat. Nema-li motivaci, tak kdyz mu to nejde, tak jde od toho. Nektere deti tuto motivaci maji, pripadne je lze nejak namotivovat, jine deti proste nenamotivujes nicim. Treba muj nejstarsi syn - neplatilo na nej nic, co nechtel sam od sebe, to proste nedelal. Nastesti je natolik chytry, ze mel super prospech i s timto pristupem. A postupne, jak se vyvijel, nasel v sobe motivaci, diky ktere dela i veci, ktere ho nebavi. A dela je peclive a dobre. Proste sam pro sebe si rekl, ze chce mit vyznamenani az do maturity, tak si hlida i predmety, ktere nemusi (je mu 13). V prvni tride se nam o necem takovem ani nezdalo. Mladsi syn, cerstvy prvnak, je uplne jiny, je snaze ovlivnitelny, cili lepe motivovatelny. Zatim dostavaji znamky a razitka, ve kterych je snad nejaky system, ale netusim, jaky. Hodnoceni nijak neproziva, zatim nic vylozene spatneho nedostal, tak nevim, jak bude reagovat. My jej tedy motivujeme hlavne tim, ze bude jako starsi sourozenci, ze si precte, co bude chtit, kdykoli bude chtit, a nebude na nas zavisly. No a hodne s nim prozivame ty momenty, kdy pochopi neco noveho a je z toho nefalsovane nadseny. Protoze prave tohle jsou ty momenty, kdy zaziva super pocity, a prirozene si bude chtit tyto pocity opakovat. Podle mne je prave tohle ta prava motivace.