Přidat odpověď

Ráchel,

nepruděj....na třídní schůzce byla debata, když jsem rozebírala hodnocení, začala jsem tím, že děti nemají známky jako středobod všeho dění, no a jeden tatínek se ohradil, že o tom snad škola je...a mně se povedlo docela slušně mluvit (moje hodně slabá stránka), do toho se ptala jedna maminka a jiný tatínek, ukázalo se, že tam je hlavně strach, co bude, až já nebudu....ale podpořilo mě několik rodičů přímo v té debatě, že na dětech vidí, co říkám, plus jsem jim řekla jasně, že se snažím dělat vše pro to, aby pro ně nenastal žádný šok z toho, až je převezme někdo, kdo pojede klasicky, protože fakt dělám vše proto, aby uměli, co umět mají, nad problémy nemávám rukou, ale řeším atd....Oni totiž někteří mají děti ve třídě, kde bývalá učitelka jela taky dost alternativně, ale vše jí přišlo v pohodě, a s dětmi nová učitelka dost zamávala, protože po nich najednou něco začala chtít...

No a krásný byl závěr...zůstala mi tam jedna maminka a po chvíli z ní vypadlo, že s tím mým systémem osobně těžce bojuje, vadí jí, že to nemá pod kontrolou atd.....ale že přes to všechno musí uznat, že zrovna pro její dítě je to vlastně štěstí, že má zrovna mě, protože při jeho povaze a potížích (chytré dítě z podnětného prostředí, které poctivě maká ve škole i doma a přesto selhává v učení, takže pravděpodobně dys-) by při klasickém známkování už bylo totálně demotivované...no a to prostě potěší .

Ale přes to všechno cítím, že to prostě není ono, že bych toho měla dost dělat jinak a nejde mi to a měla bych sto chutí sáhnout po klasických metodách, které přináší ten okamžitý efekt, i když v dlouhodobém hledisku nadělají škodu....