Přidat odpověď

Před lety jsme trávívávali s manželem vánoce sami. Jeden rok měl službu a já odmítla pozvání rodičů a sestry ke štědrovečenímu stolu, protože mě vánoce nijak zvlášť nebraly. Když nastal čas večeře, sesypala jsem se jak domeček z karet. Najednou to na mě ta samota dolehla. Prostě jsem chtěla s někým sedět u toho stolu a povídat si... Tím jen chci říct to, že i když odmítá, možná by ji to později mrzelo. Zvala bych ji a lehce naléhala a nechala na ní, jak se nakonec rozhodne. Do poslední chvíle bych s ní prostě počítala.

My trávíme vánoce s manželovými rodiči a ještě předloni tu bývala i moje prateta. Jeden rok byla po těžkém infarktu tchýně, další rok po rozsáhlé mrtvičce prateta... Ačkoli se tchýně s pratetou přes rok vůbec neviděly a jedna byla naprosto jiná než ta druhá, měly si u nás na štědrý den o čem povídat. Moc se mi to líbilo a největšíradost z toho mívala dcera. Dnes je jí 9 let a vzpomíná, co jsme dělali a jak to bylo, když tu s náma byla "praprababička" - říkala tak pratetě.

Jestli ovšem tvoje tchýně může třeba jen lehce vycítit, že ty její nepřítomnost vlastně vítáš, aby měla tvoje maminka klid, zřejmě si bude stát za svým