Přidat odpověď

Na stará kolena objevuju Ameriku a zjišťuju, že spousta básníků, o kterých jsme se učili ve škole jako o ikonách, a kteří psali krásné citlivé verše, které čtou generace čtenářů a jsou jimi stále znova okouzleny, byli v reálném životě otřesná sobecká hovada, která byla citlivá maximálně na sebe, své okolí deptali a bezostyšně zneužívali, když založili rodinu, tak se o ni nestarali, byli manželkám bezostyšně nevěrní a mlátili je, na děti totálně kašlali a někdy se je pokusili i zabít... tepali zaprděnost měšťáků a zároveň nepracovali a nebýt těch opovrhovaných měšťáků, jimiž se nechávali živit, tak by chcípli někde za plotem...

Můžete si říct, že jsem těžce naivní, a taky možná pod vlivem "učesaných" verzí v učebnicích se přiznám, že jsem si ty básníky strašně idealizovala a když se o někom řeklo, že byl bouřlivák, tak jsem si představila nějakou romantiku a vůbec mi nedocvaklo, že to je vlastně obrovskej eufemismus pro to, že ten člověk chlastal, v životě nesáhl na práci, měl záchvaty vzteku, ve kterých málem zabil ženu a dítě, žil z penze svého tchána, nakazil svou ženu pohlavní chorobou, ... a při tom všem psal nádherné citlivé verše, které oslovují lidi už po několikátou generaci.

Zpětně jsem ráda, že jsem nikdy s žádným básníkem neměla tu čest, skoro mi to začíná připadat, že DOBREJ básník snad ani nemůže být normální, že normální člověk by nebyl tak senzitivní a neměl by takovou potřebu psát... pletu se moc?

A přiznám se, že když si o takovým básníkovi přečtu něco takovýho, tak už pak i na tu jeho romantiku koukám jinýma očima a jak jsem dřív fandila romantickému básníkovi proti zaprděným měšťákům, tak teď z plna srdce chápu ty měšťáky, že jim vadilo živit někoho, kdo na ně byl ještě sprostej a fyzicky je napadal...