Přidat odpověď

není třeba - potvrzuji. Nepamatuji se, že by naši říkali cokoli k mému vzhledu, maximálně, že mi to sluší ve smyslu jak jsem oblečená - učesaná (a to snad až teď, v dospělosti). A moje děti nikdy potvrzení x vyvracení svých domněnek o vlastním vzhledu nepožadovaly, respektive jsem je nikdy neslyšela říct "podívej, že jsem hezká/hezký" ani "vypadám hrozně". Vzhled se prostě u nás neřeší. Opět maximálně ve smyslu - "tyjo ten svetr ti fakt sekne".

A k tomu "tajení dechu" nad krásou - jo, taky někdy potkám člověka, který mi připadá vážně krásný, úplně neuvěřitelně, a nutí mě to pořád se k němu zrakem vracet (jedno zda dítě, chlap, slečna...). A někdo ho asi má holt doma