Přidat odpověď

Měla jsem štěstí, do jeslí mě nevzali, protože ve městě byly jen jedny a nestačily. Takže jsem byla u babička, která nevím, jestli byla ráda, ale v každém případě se mi věnovala moc a to i později, tipla bych, že mi dala mnohem víc citu než mamka, která sama měla asi z dětství jeho deficit. Když mě byly 3 a sestře rok, otevřeli 2. jesle, kam mamka nastoupila do práce a ségra rovnou s ní "do ústavu" (samozřejmě do jiného oddělení) a stejně tak brácha. Psychické potíže pocházející z dětství má jen sestra, která sama sebe považovala za "nechtěnou", protože podle ní (a děti si vytvářejí všelijaké teorie) naši po holce (mě) chtěli kluka a místo toho se narodila ona, no a když to napotřetí kluk byl, tak už ji prý nepotřebovali ... Že se to takhle nedá brát, to pochopila teprve, až když měla děti sama a miluje je bez ohledu na pohlaví. V každém případě na "deprvaci" neměly vliv jesle ani školka (tam jsme chodili všichni, pokud zrovna mamka nebyla na MD, kdy nás starší z docházky vyloučili), ale jiné okolnosti a to bych řekla, že bude ve většině případů - jedna věc je docházka do nějakého zařízení a další věc, co se děje v rodině mimo to, si myslím ...