Přidat odpověď

Se mnou byla máma doma jen půl roku, pak mě hlídala babička, její tchyně. Máma šla do práce ráda, protože jí prý babička doma stejně do všeho mluvila a neměla chvilku klidu. Dodnes nevím, jak máma babičku k tomu hlídání přemluvila, protože ta zastávala názor, že ženská má být doma a rodina se má uskromnit. Spíš se ale podvolila, abych nemusela do jeslí. Nechodila jsem ani do školky, jen půl roku před školou. Když se narodila o dost mladší sestra, naši se odstěhovali na druhý konec města a se sestrou byla máma do roka doma a pak šla do jeslí a školky. Prý to nesnášela. Tehdy u nás byla hodně druhá babička, ale přicházela až během dopoledne, udělala něco v domácnosti a pak šla vyzvednout sestru po obědě. Ale často stejně byla ve školce až do tří.
Deprivovaná by tedy spíš měla být sestra, která byla od roka po "ústavech", ale horší a křehčí psychiku mám nakonec já, je to i věc genetiky a povahy a souvisí to i s životními zkušenostmi. A taky - babička byla hodná, ale taky hodně uzavřená a pohodlná a vedla mě jen k sedavým činnostem a kromě krátkých procházek jsme byly doma. Vůbec jsem neuměla vycházet s dětmi a do skoro 6 let jsem s nimi ani nesetkávala. Pak následovaly špatné zkušenosti plynoucí z nezapadnutí do kolektivu a to jen posílilo moje stranění se lidí. Po odstěhování jsem chodila do velké sídlištní školy, tam jsem se seznámila s nejlepší kamarádkou, která na tom byla v tomhle úplně stejně a pak jsme tvořily nerozlučnou dvojici "proti všem" a stranily se ostatních spolu. Ke konci ZŠ už to viděly učitelky jako problém a radily rodičům, aby nás daly každou na jinou SŠ. To se i stalo, ale kamarádily jsme spolu dál.