Přidat odpověď

Reaguji na téma "úroveň slohového projevu desetiletých".

Fascinuje mne, kolik lidí alespoň formálně lpí na dokonalosti ve smyslu, že jsou schopni strhat výtvor někoho jiného a prsit se, že oni by něco takového nedali z ruky a že jejich děti by to dokázaly líp a kdyby ne, tak by jim to nedovolili dát z ruky, přičemž ten, kdo uvedené dílko zveřejnil, tak skoro jistě neudělal proto, aby se pochlubil, jaké jeho dítě píše dokonalé slohy - podle mě to měl být prostě FÓR na pobavení.

Starosta na tento spontánní a možná ne úplně dokonalý (ač rozhodně nijak příšerný) dopis zareagoval a holčičce splnil přání.

Kdyby ji matka zpucovala, že takto se to přece napsat nedá, a proč tam tolik škrtáš a přeci nemůžeš napsat "řvala", to se nehodí, tak to hezky krasopisně přepiš a pošleme to panu starostovi, tak by se na to holka pravděpodobně vykašlala a i kdyby ne, tak by to ztratilo většinu toho spontánního nápadu.

Fakt si myslíte, že snaha po dokonalosti za každou cenu je nejlepší cesta k úspěchu, případně k JAKÉMUKOLI úspěchu? Kolik lidí odradilo třeba v dobré víře myšlené peskování a upozorňování na nedostatky třeba od studia jazyků (a nedostatky nemyslím nesrozumitelnost, tam by to bylo pochopitelné, ale mírnou formální nedokonalost) nebo od spousty jiných aktivit? Kolik z vás do dospělosti trpí tím, že jste v očích svých rodičů nebyli dokonalí a oni vám dávali najevo, že nic jiného než dokonalost není dost dobré?

A fakt jsou vám sympatičtí lidé, kteří se snaží o dokonalost za každou cenu - v práci, při vaření, při úklidu, při výchově? Samozřejmě úplně odfláknout se to nedá, ale pokud někdo není ochoten připustit určité procento chyb a nedokonalostí - jedno zda u sebe nebo u jiných - tak mě to daleko spíš odpuzuje než přitahuje.

Považuji to za to paradox, protože spousta lidí si myslí, že musí být dokonalí, nebo je ti druzí nebudou mít rádi, ale oni je možná nebudou mít rádi právě proto, že se o tu dokonalost tak křečovitě snaží. Případně se bojej, že to nebude dokonalý,a tak to pro jistotu neudělaj vůbec (a nenaučí se třeba jazyk, protože by to znamenalo, že nebudou mluvit hned perfektně a to je pro ně trauma, přičemž kdyby jim to nevadilo, tak by se v tom jazyce mohli postupně zdokonalit a nakonec přes počáteční neúspěchy dosáhnout mnohem lepší úrovně než ten, kdo si řekne "když to nejde hned perfektně, tak to radši nic")

Jak toto vnímáte vy?