Přidat odpověď

Filipe,

ještě k úvodnímu příspěvku:

pokud budeme vnímat dělání chyb jen jako dělání chyb (že chyba je chyba a netřeba maskovat, že není, a že dělat chyby je přirozený a občas nějakou uděláme každej, ALE ŽE TO NENÍ ŽÁDNÝ STIGMA A KDO UDĚLÁ CHYBU, JE RETARD A JE NUTNÝ SE MU ŘÁDNĚ VYSMÁT a pořádně ho znectít, aby si o sobě náhodou moc nemyslel), tak to bude v pořádku.

Ale pokud budeme ke svým bližním netolerantní v tom smyslu, co píšu výš a že jim v každý chybě pěkně omatláme hubu, aby si náhodou nemysleli, že vytvořili něco jinýho než bezcennou slátaninu, natož aby na to mohli být pyšní (třeba na to, že že vyjádřili pěknou myšlenku, byť trochu neobratně, tak se slabší jedinci budou bát cokoli udělat na veřejnosti, aby to náhodou nezkazili a někdo jim za to nedal viks, a o něco méně slabí nad tím mávnou rukou a budou předstírat, že jsou nad to povzneseni a chyby jim nevaděj.

Obojí považuju za kontraproduktivní, pokud by výsledkem mělo být, aby se jedinec v té činnosti zdokonalil - ti první ji nebudou procvičovat ze strachu, aby neudělali chybu, ti druzí budou programově kašlat na jakoukoli kritiku a tudíž i možnost uznání a nápravy chyb.