Přidat odpověď

Kudlo,
co si pamatuju, tak základní organizace KSČ měly předepsané určité počty členů co do počtu žen, věku, vzdělání a pokud jim někdo chyběl, tak někoho přímo oslovily. Odmítnout to šlo za cenu toho, že ses vystavila perzekuci.
Já jsem třeba odmítla kandidaturu ve 4. ročníku gymplu, bylo to bráno jako velká troufalost. A narovinu - odmítla jsem hlavně proto, že mě to absolutně nezajímalo ani z jedné strany (a politika mě nezajímá dodnes) a nechtělo se mi plácat se po schůzích a VŠ jsem měla vybranou už takovou, kam bych se dostala tak i tak. Třídní to označila jako "nerozum" a doma jsem se s tím svěřila až později. Moje máma byla v KSČ právě jako jedna z těch vybraných - žena, SŠ vzdělání, nižší vedoucí funkce a oslovili ji před tím, než se jí děti hlásily na školy. Odmítnout asi bez perzekucí nemohla a ani popravdě nechtěla, brala to jako výhodu. Takových lidí bylo... Jiný příbuzný se do KSČ chtěl dostat kvůli pracovnímu postupu a nechtěli ho, protože neodpovídal tomu, co zrovna potřebovali a po revoluci se prezentoval, jako že on by nikdy nevstoupil, přitom kdyby ho chtěli, tak by jim políbil i zadel.