Přidat odpověď

Monty,

už chápu, co myslíš.

Já mám zkušenost, že ne každé dítě baví zkoumat a vymýšlet vlastní postup, jako by to opravdu bolelo, zatímco jiné zase nebaví vyplňovat prázdné čtverečky. Většina je tak někde mezi, nevadí jim ani jedno, ale ani jednoho nesmí být moc.

Já to beru tak, že základem je TO (a je jedno, jestli matiku, nebo tělocvik) neznechutit. Takže kdo chce, dostane v rámci možností volnost, kdo chce být veden, toho vedu, čas nelimituju, snad jen koncem hodiny (někdy není třeba) a koncem vyučování....ve chvíli, kdy dojde k pobrání a procvičení něčeho na určitou úroveň, začnu trochu tlačit na čas, aby byl prostor i pro něco jiného, navíc je problém rozptyl potřeb skoro 30 dětí, takže v určitou chvíli už tam ten tlak a nějaký časový limit stejně nastane.

Ale ono jde spíš o to neochudit děti o ten proces objevování. Nepředkládat jim vše hotové, dát jim prostor, který mohou využít, a potom poskytnout další možnosti a vydat cílové požadavky, ať už na určitou známku, nebo na osobní maximum...

Jinak třeba klasicky u násobení, kde po určité době už fakt není co zkoumat, tak je pro mě důležitější přesnost před rychlostí, ale zastávám názor, že rzchlost ovlivňuje trénink, takže kdo chce počítat rychleji, měl by počítat často. A aby to nenudilo, tak je fajn pestrost úloh, ale zase ne nutnost, protože některé děti se v tom pak ztrácejí, a než zjistí, že se po nich chce násobení, tak chytnou amok.

Za mě...poskytnout prostor, co nejvíce možností, jak co dělat, a pak směřovat k co nejefektivnějšímu využívání času a energie.