Přidat odpověď

Když koukám na nadpis, je tu vyhoření v pomáhajících profesích. Jak jsem už psala v předchozím příspěvku, to je úplně něco jinýho.

Nemůžeš srovnávat ženu v domácnosti a doktora, který je denně konfrontován se smrtí, s nevděkem, s bolestí, s traumaty. Takové věci samozřejmě člověka obrušují, ničí ho, vyvolávají obrovský obrany.

Dneska je móda napsat, že každý může vyhořet. Ale podle mě je to matení pojmů. Každej může dostat depku ze svého životního stylu a být nespokojen, každej může bejt vyčerpanej, ale to ještě není vyhoření. Vyhoření je pro mě naprosté vyčerpání z nepoměru výdeje a příjmu energie plus k tomu ještě kontakt s emocemi, které v člověku samotném vyvolávají negativní emoční odpověď. Ne, že by hospodyňka 18. století taky nemohla mít depku, určitě byla vyčerpaná, ale tam často byly síly rovnoměrně rozložené-každý dělal něco, žilo se většinou ve společenstvích.

Představ si, že posloucháš každý den, jak někdo týrá děti, vidíš ty týrané děti. Denně slyšíš příběhy, které jsou jako ze sci-fi. Vyvolává to v tobě neuvěřitelné emoce a očekává se od tebe, že se nějak zkonzoliduješ, ty emoce překonáš a přesto zůstaneš emočně vřelý. Stojí tě to tolik energie, že opravdu můžeš vyhořet. Navíc za to dostaneš plat jako lepší uklízečka. To je ten nepoměr výdeje a příjmu energie o kterým mluvím.