Přidat odpověď

Chtě nechtě, je to zpět a zřejmě v plné síle.
Při jedné diskuzi o předešlých vztazích se mi partner oklikou a velmi neochotně přiznal, že jeho ideálem vždycky byly velmi štíhlé až vychrtlé ženy. Pro mě šok a hlavně dost nepříjemné zjištění...
Milujeme se, ale tohle mě děsí. Představa, že moje tělo se časem dozajista změní (a nemusí to být nutně jen k lepšímu) a že ho třeba přestanu přitahovat. Že, ač mě miluje a dává mi to neustále najevo, pro něj nebudu dost dobrá... Ve srovnání s jeho bývalými partnerkami už teď nemám šanci obstát, a kdoví co bude dál.
Jsem ze sebe znechucená. Pracuju na sobě, nejen kvůli němu, ale hlavně kvůli sobě a vlastnímu dobrému pocitu, ale přesto to pořád není dost a především mi pořád v hlavě zní jeho věta "kdybys přibrala, vadilo by mi to". Nejsme spolu jen kvůli vzhledu, ale i fyzická přitažlivost dělá své, a já mám strach že ji u něj ztratím, a že tím ztratím i jeho samotného.
A tak zase nežeru... cvičím, běhám, denně se vážím a s odporem odměřuju každé sousto, upnutá ke své i jeho představě o dokonalosti. A co na tom, když mi tvrdí, že se mu přece líbím už taková, jako jsem teď... Nějak se bojím tomu skutečně věřit.
Díky za možnost vypsat se, je mi teď zase mizerně a už to chtělo ven. Dobrou.