Přidat odpověď

nemůžu si pomoci, ale ty jedničky mají prostě jen takovou váhu, jakou jim dáváme sami... jasně, jsou výjimky, jsou děti, co touží po jedničkách, přestože rodiče sami věří, že na známkách nesejde, ale ve valné většině je to prostě rodiči... a je fuk, jestli do zblbnutí opakují, jak na tom nesejde nebo jak jsou známky důležité - čím víc se o nich mluví, tím větší mají význam...
jasně, že v první třídě bych víc brala slovní hodnocení, protože je prostě brzo nacpat ty mrňouse do šablon a měřítek, ale pokud má být známkování, je mi milejší dostat na vysvědčení 2 než vědět, že je to jen jako a že jednička je vlastně bezcenná a dostane ji každý...

já si tu svou 2 pamatuju dobře, měla jsem učitelku stejnou jako má starší a mnohem lepší sestra a od počátku jsem slyšela, jak nejsem ani z půli tak dobrá jako ona - ještěže jsem byla na to připravená (ostatně doma jsem to slýchala dost často )... že jsem dysgrafik se potvrdilo až někdy ve třetí třídě, takže první dva roky jsem jen "škrábala jako kocour", což vyneslo špatnou známku ze psaní, číst jsem uměla velmi dobře, takže jsem se nudila a nedávala pozor, což soudružku taky vytáčelo a počítání mi šlo samo od sebe, takže za co chválit, že? Takže suma sumárum, i kdybych na to vysvědčení dostala jedničku, stejně bych to brala jako že z milosti a tu si můžou nechat