Přidat odpověď

monty, asi to není úplně srovnatelné, ale já se strašně zasekla po bakalářských státnicích, že nechci dělat magisterské. Že už to martýrium (na dvou oborech navíc) prostě nechci podstoupit. A dělala jsem opravdu všechno proto, abych se tomu vyhnula. Odkládala jsem státnice z různých důvodů tak dlouho, až mi ze školy přišel od děkana výhružný dopis, že tento termín už je poslední a žádné že ne. Odmítala jsem se na ně učit, vnitřně. Prostě to nešlo.
Nakonec jsem je dala (na druhý pokus) a jsem ráda
ony některé věci nemusejí být ovlivnitelní chtěním
mě prostě bakalářské státnice odradily natolik, že jsem ty magisterské dělala o moc let později než jsem měla, s dětma (třetí v břiše), ačkoli správně jsem měla mít školu hotovou asi dva roky před narozením první dcery. Ta moje porucha pozornosti tomu nepomohla, ale to je vedlejší věc.
chtěla jsem jen napsat, že chtění někdy nestačí. Já byla dospělá a věděla jsem, že tu školu dodělat musím. S. je dítě a asi si není jist vůbec ničím.