Přidat odpověď

Není to zrovna moc příjemné vzpomínání. Jo, mohlo to být i horší, oba jsme přežili, jsme relativně zdrávi... ale jistě bychom přežili a možná byli i zdravější, i kdyby to celé nebylo provázeno absolutní ztrátou lidské důstojnosti. V kontextu toho všeho jsem byla velmi vděčná za docela obyčejné, ale tehdy a tam prostě obrovské, projevy empatie a lidskosti. Když se mladičká sestra, která nám ve druhé porodnici otevřela, usmívala a byla milá (po tom, co nás v předchozí porodnici zamračená a nepříjemná PA sprdla, už ani nevím přesně za co). Když mi doktor po porodu mlčky, tak nějak uznale či aby mě podpořil, položil ruku na rameno. Když se doktorka, která byla u porodu, přišla po dvou dnech rozloučit, že jí končí služba a už se neuvdíme, tak nám přeje hodně štěstí. Takové ostrůvečky pozitivní deviace.

Každopádně děkuju osudu za silnou zkušenost a také za to, že mi ji uštědřil pouze jednou.