Přidat odpověď

ivko, dysfázie není žádná tragédie. znám kluka, který vystudoval vysokou, a měl opravdu závažnou formu, že s ním maminka byla doma s příspěvkem na péči.
moje dcera mluvila v 5 letech jako její zdraví sourozenci ve 3 letech, měli jsme velkou obavu z toho, jak zvládne školu - šla do běžné školy, v 1.tř rozhodně neměla řeč ještě zvládnutou. dnes ve 4,tř se profiluje tak, že je na tom výrazně dobře co se týče jazyk. vybavení a jazyk. schopností, píše komiksy, příběhy, nádherně kreslí a doplňuje to texty...

a mmch, ohl těch auti rysů, to je pro tyhle děti typické. oni se projevují jako autisté, potřebují svůj řád, ve kterém rozumí situacím, jak je něco jinak, zmate je to, protože nerozumí. časem se to zlepší.

můj dysfatik je hodně samostatný, dcera jezdí sama domů ze školy, vyzvedává sourozence apod. přesto, pořád jí musím dávat instrukce pomalu a jasně za sebou a ona si je musí sama ještě zopakovat:
př - řeknu půjdeš na oběd, pak pro bráchu do družiny, pak na bus a domů. ona mi to ještě chce vždycky zopakovat, aby měla jistotu, že to pobrala a nesplete.