Přidat odpověď

Holky, opravdu závidím těm, kdo byl schopen odejít z práce a zůstat doma s dětmi. Já ten krok prostě pořád nějak nejsem schopná udělat. Manžel by byl víc v klidu, děcka by byly, na druhou stranu, manžel je velmi schopný zaměstnanec s lehce podprůměrným měsíčním příjmem (teda aspoň si myslím, že podprůměrným, nevím ani kolik ten průměrný příjem normálně vlastně je) a já teda vydělávám nadstandartně, ovšem na úkor rodiny. Dost to řeším, několikrát jsem už na toto zakládala téma.
Ovšem, když kolikrát přijdu večer domů a vidím manžela, jak dělá "pořádky", protože miláčci byli zase celý den sami doma a doma je brajgl, tak je mi z toho ouzko...
Mám prostě ale hrůzu z toho, že bychom zůstali bez práce a bez příjmu, jsem si jistá, že by nám nikdo nepomohl. Když jsem byla malá, tak peníze nikdy nebyly, zato hádky kvůli penězům na denním pořádku. Nemůžu se toho tísnivého pocitu, že by toto měly zažívat moje děti zbavit.