Ale vracela jsem se jako ZS po 4 letech a měla sem nerva to dohnat.Ted po 8 letech bych se už totál nechytla,změnilo se strašně moc.Neuměla bych napsat ani sesterskou dokumentaci tak jak má být.Jasně dohnala bych to,při momentálním nedostatku sester bych asi i našla oddělení,kde by mě to nechali dohnat.Ale trvalo by to.já bych to tak nedramatizovala. já se do zdravotnictví vracela po osmi letech doma. moje bývala staniční mi nabídla místo na JIP-ce, že jinde nemá volné, což jsem odmítla, protože nikdy jsem ani nebyla, ale ani nechtěla být JIPová sestra. domluvila jsem si nástup na jiném oddělení, před nástupem prošla pár seminářů (beztak člověk potřebuje kredity k registraci) a zakoupila odbornou literaturu, abych se zorientovala v problematice nemocí, které se mého nového oddělení dotýkaly. měla jsem strach, to ano, po tak dlouhé době doma, vědomosti člověk načte, ale dovednosti se doma nacvičit nedají. a víš co? nastoupila jsem s tím, že mě dávají do služby navíc... a po nějakých třech směnách už jsem začala být do počtu, protože jsem zjistila, že strach má velké oči a jak je člověk v provozu, tak se dovednostmi zase chytí. dokonce jsem i zjistila, že můj strach z JIPky byl neoprávněný, protože dneska se na JIP dávají i pacienti, které jsme před mojí mateřskou měli na normálním oddělení (a ti, co bývali na JIP, se dneska dávají na ARO), takže jsem přehodnotila svoji nechuť k JIP a pracuji na JIPce, což před mateřskou pro mne bylo fakt nemyslitelné.
nové pro mne byly přístroje, ale s těmi se beztak musí naučit zacházet každý, kdo přijde na oddělení, ať už je po škole, po mateřský nebo zkušená sestra z jiné nemocnice - prostě každá nemocnice má svoje monitory, pumpy, perfuzory, hlásiče záchvatů, počítačové programy na řízení provozu ve zdravotnictví a další. nová pro mne byla dokumentace, ale zase já patřím mezi ty, kteří si na ni nestěžují - už před víc jak dvaceti lety do nás totiž na škole naše třídní hustila, že co je psáno, to je dáno a pokud se nám cokoli nebude zdát, máme to zapsat do dokumentace mezi lékařské záznamy. což bylo ještě podpořené tím, že po škole jsem nasotupila na oddělení, kde měly sestry zkušenost s vyšetřováním úmrtí pacienta a vyprávěly, jak najednou zjistily, že v lékařských záznamech se objevily úplně jiné informace, než co ony lékaři telefonicky předávaly a na které lékař nereagoval. tehdy jedinou sesterskou dokumentací byl sešit na předávání služby a teplotní tabulky
fakt si myslím, že není od věci mít dobře vedenou dokumentaci.
jako zrovna sesterská profese je ta, kde se člověk musí učit pořád - nové přístroje, nové postupy, nové pomůcky, nové léky... když je člověk lempl, ujede mu vlak, i když stále pracuje, když má zájem, naskočí i po mateřské do rozjetého vlaku