Přidat odpověď

Sama sis odpověděla - co je pro někoho děs a hrůza, pro jinýho může být úleva.

Já chápu to, co říkáš, a trochu ze mě mluvěj kyselý hrozny, protože k tomu, co máš Ty, se v životě nedopracuju (U-J-E-T-E-J V-L-A-K, i když de fakto pracuju furt a na žádný mateřský jsem nebyla, ale neměla jsem energii na rozjíždění něčeho "svýho"), chápu i hrůzu z toho, že by člověku organizoval čas někdo jinej než on sám (ve smyslu, že by mu nařizoval, kam má jít a co tam má dělat), ale vcelku to bytí "svým pánem" až zas taková extra svoboda není, když si přečtu, co všechno si nemůžeš dovolit (nebo máš pocit, že si nemůžeš dovolit), abys o to, co máš, nepřišla, tak mě to s těma mýma kyselýma hroznama snad i trochu smiřuje.

(Prosím, ber jako úlitbu mému mindráku, že jsem neměla a nikdy nebudu mít odvahu rozjet něco velkýho svýho tak jako Ty, a mé potřebě se utěšit, že takhle vlastně taky dobrý).