Přidat odpověď

Slib se dá vždy zrušit se souhlasem druhé strany, někdy také pro jeho amorálnost.

Problém kř. manželského slibu je, že je to smlouva mezi třemi stranami dvěma lidmi a Bohem.

Co že jsem to na protestantských Bohoslužbách sliboval:

Já A odevzdávám se Tobě E a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.

To samé vice versa pro snoubenku, jen se změnou u nás "lásku, poslušnost a věrnost" (přičemž se mi více líbí verze s "poddanost", protože poddanost je postoj, ze kterého někdy nemusí vyplývat poslušnost, ale naopak moudrý odpor.)

A navíc tam bylo, že přijmeme děti, které nám Bůh dá jako Boží dar a budeme je vychovávat podle Božího řádu.

Podle mne jde ale hlavně o smlouvu, nikoli o slib a svátost ve smyslu ŘKC, tj. když ji někdo definitivně poruší, tak druhý není vázán. To je rozdíl mezi konzervativně protestantským učením a katolickým imho.

(Křest bych do toho netahal, křest je platný jen společně s vírou pokřtěného - "kdo uvěří a dá se pokřtít", jinak nemá smysl.)