Přidat odpověď

Já dceru vždycky považuji za unavenou, i když si myslím, že mě jen tak vysírá;-)


zefýr, tohle si budu pamatovat


já to tak tedy zatím vždy dělala. Ale když mi půl hodiny hystericky tvrdila, že 13 mínus 3 je nula a že to tak prostě je a basta a "já nevíííííííím, jak bych to měla zkontrolovat", sedla jsem si k ní že na to tedy přijdeme spolu, ale ona jen seděla a koukala a fňukala, přípdně počírtala na tom krokovadle na opačnou stranu apod. A když jsme se poprali téímto typem příkladů (které jí jindy jdou) došli k dalšímu (spojování čísel, aby daly nějaký předem daný součet), tak to už šla do vrtule úplně, že ona neví co s tím, jak na to apod (podotýkám, že podobných příkladů jsem s ní spočítala už více a stejný předevčírem).
řekla jsem jí, že na to, aby měla úkol, se holt bude muset snažit taky ona

nakonec jsem samozřejmě vyměkla a teď jsem to s ní dodělala, trvalo to ani ne pět minut.


ono to má svoji genezi, já dnes přišla do družiny a co nevidím, jiné holčičky dělají úkoly, ta moje si maluje. Ptám se, zda ji někdy nenapadlo taky dělat úkoly, aby to večer nebylo vše ve stresu. A ona že ne, že jsem jí to neřekla. A že prý spolužačce to maminka řekla, že to prý večer nestíhají. To mě skoro omývali, ptala jsem se ještě, zda má pocit, že my to po večerech stíháme, když nám u toho asistují dva další řvouni. Prý to taky nestíháme
nicméně chtěla jít ven, chtěla stavět sněhuláka, chtěla jít se mnou na nákup, řekla jse, že teďty úkoly (to byly čtyři), vzala jsem nejmenšího a vyrazila na nákup. Dorazila jsem v šest, úkol napůl blbě a písanka nedodělaná a dítě u televize.

nemyslím si že chci moc, aby prvňačka začala tak nějak chápat, že nic není zadarmo, že se musí snažit a že jsou určité věci, za které je zodpovědná jen ona